Vesnice kontra město

Měšťák vesničanem pohrdá. Vesničan měšťáka taky moc rád nemá.

               Měšťáci obyvatele venkova, často posměšně označují jako burany. Nemám jim to vlastně ani moc za zlé, neboť oni nevědí, co činí, jak stojí psáno už v bibli. Pokusím se vysvětlit, že podle mne je přezíravost měšťáků  neodůvodněná a že život venkovana je v mnohém ohledu životem lidsky hodnotnějším.

            Můj dědeček byl docela obyčejný venkovský člověk. Jeho pohled na svět byl přímočarý, nekomplikovaný, a pro mě dodnes inspirující. Také jeho základní kriterium hodnocení lidí a jejich vlastností bylo velice jednoduché: „Jaké hospodářství, takový hospodář.“ Opravdu jsem se nespletl, neříkal to v opačném pořadí, nepostupoval od hospodáře k hospodářství.  Jeho myšlenkový postup by se dal volně interpretovat asi takto: „Do hlavy nikomu nevidíš. Ale když chceš vědět, jaký tam má pořádek, podívej se, jaký pořádek má ve svém hospodářství.“

Už pouhou citací toho dědečkova pravidla jsem si  znepřátelil spoustu lidí, kteří vyznávají názor typu: „Pořádek je pouze pro blbce, inteligent se vyzná v jakémkoliv bordelu.“ Chápu, že i bordeláři mají svou ideologii a ani jim ji neberu. Ale mně se plně osvědčilo dědečkovo kriterium posuzování lidí a nevidím žádný důvod od jeho uplatňování ustupovat.

Jenže na druhou stranu, můj dědeček to měl jednodušší. Žil celý život na vesnici a tam byl pohled na hospodářství každého ze sousedů každému veřejně přístupný, ať šlo o pohled přes sousedův plot nebo na jeho pole. Ve městě se tato přímočará jednoduchost vytrácí, málokomu a málokdy se podaří vidět, jaký má kdo pořádek v panelákovém bytu, či dokonce v prádelníku nebo ve své knihovně. I když z druhé strany – na pracovní stůl svého kolegy, či dokonce šéfa, se obvykle podívat můžete. A stejně se mohou i oni podívat na Váš stůl.

Po létech strávených v různých městech jsem se odstěhoval na vesnici do domu po dědečkovi a s úžasem pozoruji, že ty jeho starodávné životní pravdy se v průběhu let až tak moc nezměnily. Dokonce je lze aplikovat i v nových podmínkách. Například si všímám, že dnes platí i moderní varianta dědečkova pravidla: „Jaký řidič, takový člověk.“ Opravdu to zase říkám ve správném pořadí. Spoustu lidí dnes často poznávám hlouběji pouze prostřednictvím jejich řidičských projevů. A u nás na vesnici je silniční provoz tak řídký, že většina projíždějících má pro mě zcela konkrétní jméno. A tak si mohu udělat poměrně přesný obraz o tom, jak je kdo ohleduplný, vyrovnaný, tolerantní, kdo má úctu k lidem i k zákonům, a u koho je tomu naopak.

Jsem tedy podobně jako můj dědeček ve výhodné situaci, když ke stavu v hospodářství i ke stylu motoristické jízdy mohu většinou přiřadit konkrétního člověka s konkrétním jménem. Zatímco při cestě do města či po městě pro mě ti slušní a pořádní zůstávají v nepojmenované anonymitě, stejně jako ti bezohlední a bordeláři.

Dokonce se domnívám, že právě to vědomí, že moji vesničtí sousedé i já se máme možnost vzájemně pozorovat, je významným korigujícím prvkem chování a morálky.