Jeden blbec na každé ministerstvo

           Býval jsem ve své pracovní kariéře úředníkem z povolání. A ještě předtím jsem byl vojákem z povolání, což je vlastně také státní zaměstnanec. Proto se zájmem sleduji, jak se odpovědně, důkladně a svědomitě připravuje zákon o státní službě. On už se takhle důkladně připravoval hned po roce 1989, dobře si pomatuji předsedkyni odborového svazu státních zaměstnanců, která nás tehdy informovala, že zákon už je na spadnutí. A od té doby spadá a spadá. A když Brusel dopustí, snad i spadne.

Sleduji nejen přípravu zákona, ale také dojemné úsilí současné vládní garnitury, jak před schválením zákona intenzivně čistí státní správu, zaplevelenou příslušníky, příznivci a oblíbenci politických stran, které teď právě nejsou u moci. A nahrazuje je vlastními kvalitními příslušníky, příznivci a oblíbenci.

                Protože dnes už pohlížím na tyto půtky z ústraní starobního důchodu, cítím se být nezaujatý a po dlouhé státní službě i kvalifikovaný, abych v této záležitosti poradil. A to hned ve dvou směrech: předně ukázat, kde je hlavní problém státní správy a hned nato poradit, jak ho řešit.

                Zásadní problém je v tom, že státní správa se stala naprosto nesrozumitelnou. A to nejen občanovi, ale i sama sobě navzájem. Vydávají se zákony, vyhlášky, směrnice, nařízení a jiné normativní akty, které hned vzápětí jsou prohlášeny za vadné, načež se opravují jinými akty, často ještě mizernějšími. A tady je třeba začít. Reformou nastolit systém, ve kterém by si všichni navzájem rozuměli, a tudíž mohli spolu komunikovat, vzájemně se ctít spolupracovat.

                A teď tedy – jak kýženého stavu dosáhnout. Inspiroval jsem se (jak jinak) první republikou. Za mého působení v armádě se říkalo, že prvorepublikové ministerstvo národní obrany zaměstnávalo trotla v hodnosti majora, který měl jedinou jednoduchou povinnost. Přečíst všechny písemné materiály, které z ministerstva odcházely. A dokud neřekl, že jim rozumí, nesměly být odeslány. Prý to dokonale fungovalo a kdo měl možnost seznámit se s prvorepublikovými právními normami, ten mi dá zapravdu, že to tak nejspíš fungovalo i na jiných státních úřadech.

                V etapě svého vojenského pracovního zařazení jsem nikdy na Ministerstvu národní obrany nepracoval, nebyl jsem k tomu kádrově způsobilý. Ale na štábu divize, kde jsem své militaristické působení ukončil, jsme blbce v hodnosti majora měli také. Jeho zařazení ale bylo jiné, blbec nebyl v tabulkách počtů a funkcí. Major Karel (jméno je změněné) byl velice agilním příslušníkem jednoho oddělení a s hrdostí i maximální odpovědností plnil úkol pečlivě zkontrolovat vše, co mělo ze štábu odejít a to ještě dříve, než se to předložilo veliteli divize k podpisu.

• Chlapi, tohle se musí totálně předělat, to by nikdo nepochopil. Říkal nám major Karel a dával tím najevo, že on byl první, který to nepochopil. Jen na okraj – on nás důvěrně oslovoval „chlapi“ a nepoužíval předepsané „soudruzi“ – a byl na tuto svou odvahu velice pyšný. A tak jsme předělávali, přepisovali a přeformulovávali, až Karel mohl prohlásit:
• Chlapi, tak teď už to opravdu zvoní, teď to může k podpisu, a hrdě odnesl výsledek našemu veliteli. Ten už to samozřejmě ani nečetl, natolik Karlovi důvěřoval.

                Major Karel byl na svou důležitou práci velice pyšný a také byl za to po zásluze oceňován. I když už jsem v roce 1989 působil dávno někde jinde, známí mě informovali, že jeho nezastupitelná úloha byla oceněna i po změně politických poměrů v našem státě a že to posléze dokonce dotáhl až na generála. Také prý se mu rozjasnila paměť, takže si vzpomněl na své předky sedláky, o kterých v předchozích letech neměl ani tušení. Nějak se s tím propojilo i hluboké náboženské přesvědčení, kterým nahradil absenci jiného přesvědčení z dřívějších dob, kterého se musel zbavit. Avšak jak je nyní vidět, žádného pořádného nástupce si bohužel nevychoval.

                Ale to jsem trochu odbočil od návrhu na začlenění užitečného trotla do nového systému státní správy a to v jednom exempláři na každé ministerstvo. Případně i do obou komor Parlamentu, možná i do prezidentské kanceláře. Kdyby se to totiž povedlo, byla by to největší revoluce ve státní službě za posledních 25 let. A nejspíš i Brusel by se od nás musel pokorně přiučit. Ale pozor. Ten blbec na ministerstvu by musel být certifikovaný, a musel by být opravdu jen jeden bez další konkurence. V tomto případě kvantita nic neřeší. Výběr by jistě byl veliký, zájem také a tak by nebyl problém ve výběrovém řízení zajistit opravdu špičkovou kvalitu.

                Se skromností, která je mi vlastní, nepožaduji za tento návrh žádný honorář ani žádnou funkci. A prohlašuji, že ani o funkci trotla se na žádné úrovni státní správy ucházet nebudu.